Tak já trpěla celkem dlouho anorexií. Projevovat se to začalo už v dětství, ale oficiálně jsem přestavala jíst
cca v 15-16 letech za účelem zhubnout. Hodně jsem tehdá přidávala cvičební plány do svého rozvrhu. Když jsem měla hlad, koukala jsem
na videa o jídle a pšedstavovala si, jak bych to vše snšdla. Případně jsem snědla něco malého, jako třeba nějaké ovoce atd..
Nejvíce mi asi pomohlo uvědomit si, že jídlo není nepřítel + chození na terapie záměřené přímo na ppp.
Asi celkově nejvíc mi vadilo, když mě někdo nutil jíst a neustále mi říkal, že to pak naberu zpátky a 2x tolik, když pak
začnu jíst znovu normálně, nebo když na mojí postavu poukazovali lidi okolo mě. Moje hlavní pocity byly: nechutenství, strach z jídla, nadměrné cvičení a celkově pohybová aktivita, odmítání jídla, i
když máš hlad.
Už jsem se z anorexie dostala, ale bylo a je to stále těžké. Občas mám výkyvy, kdy bych nejradši přestala znovu jíst,
protože se svou postavou nejsem dostatečně spokojená, ale lidi okolo mě mi z toho také dost pomohli. Nejvetší kus práce jsem ale
udělala pravděpodobně sama, protože já byla ta, co si musela uvědomit, že je něco špatně, a že to takhle dál nejde, což je právě u takových
poruch dost těžké - obecně si prostě přiznat, že to není zdravé. Že JÁ nejsem zdravá. První půl rok, co jsem znovu začala jíst,
byl pravděpodobně nejtěžší.. Každopádně jsem na tom teď dobře. Jím normálně, ale ty výkyvy, kdy mám chuť přestat, se stále objevují.
Důležité je, že už nejsou stálé.
Byla jsem na pár sezeních, jak už jsem zmiňovala, které mi dost pomohly uvědomit si, že není nic špatného na tom se najíst.
Bylo důležité, že jsem mohla o něčem takovém mluvit v prostředí, kde se na takové věci zaměřují, takže to nebylo ani až tak nepříjemné.