Já jsem do anorexie spadla ve 14 letech, byla jsem 2× v Motole
(v roce 2018 a pak 2020) a celkem jsem měla asi takové 3-4 "období" a průběhy...
1. jedla jsem malinko (skoro nic) a skoro nic nedělala
2. jedla jsem fakt hodně, ale taky hodně aktivity (+20km denně a cvičení)
3. jedla jsem fakt hodně, ale až v čase 2-3h ráno a spala jsem asi 3-4 hodiny (TO BYL
EXTREM A NECHAPU TO DOTEĎ - tím jsem se fakt dost zničila... pak jsem byla hospitalizovaná podruhé)
4. tak nějak střídavě dobrý a špatný, i když s jídlem už tolik problém není, tak u mě hraje šílenou
roli psychika - stres extrémně... Takže i teď mám dost nízkou váhu, i přesto že jím vážně dostatečně a jsem
celkově v pohodě... Jen na to na první pohled nevypadám (to mám ale i po mamce, ta ve stresu také nedokázala jíst,
ale u mě je to fakt špatný už no)
Snažila jsem se to podat co nejkratší cestou. Každopádně mám i takové "zprávy pro mé budoucí já" a videa,
kde jsem třeba byla zrovna zoufalá a doufám tam, že to bude jednou třeba lepší a že to zvládnu, ten boj (třeba "včera jsem vůbec jich nesnedla a dnes
první jídlo ve 2 ráno, já jsem fakt strašná a nechápu to, já chci být normální, já chci žít a nevím co mám dělat" a tak...). nechci tu
vyloženě citovat samu sebe, protože mi to není úplně komfortní, ale rozhodně je těžké na to všechno zpětně koukat, nebo
si to číst. Především, když vím, že vlastně furt nejsem úplně oukej.
Myslím si, že dělat si takové motivační, nebo klidně to jde nazvat i vzpomínkové úržky je super. Člověk pak má tendenci
ohlédnout se zpět a třeba vidět posun k pozitivnímu, nebo naopak negativnímu, to už pak je na tom člověku. Snažte se pro sebe být tou
jedničkou a prioritou. Kupte si něco dobrýho a hlavně pozor na ten STRES, poněvadž je to tichej ZABIJÁK.