No tak u mě ten průběh byl tak, že jsem chtěla být zkonzumovaná svým vlastním hladem a ztratit se v té anorexii,
že vlastně není ani setina, kdy bych nad tím jídlem nepřemýšlela a propočítávám si úplmě všechno. Někdy i pár dní
dopředu, takže když sním něco většího, nebo spíš kaloricky většiho, tak potom promýšlím pár dní dopředu, jestli
pak budu mít malý oběd, anebo jen večeři. Zkrátka strategicky si ten jídelníček plánuju, dělám i intenzivní kontroly
postavy. Často se ujišťuju, že mám furt vystouplá žebra, klíční kosti, mezeru mezi stehny. Ve chvíli kdy to trochu mizí,
tak zase ten denní příjem jídla zmenším ještě víc. V průměru každopádně sním za den kolem 550kcal, je to lehčí když mi
klesne apetit, většinou si to už nemusím vynucovat, ale když jsem musela, tak jsem kouřila třeba 15 cigaret denně a pila
jen zelené čaje a hodně hooodně vody, pomalinku kousala(to všechno mi zůstalo i když jsem už pak apetit neměla, ale je to
v menší kvantitě).
Jak se cítím.. No cítím se tak, že vlastně můj případ je jinej a že „já můžu hladovět, protože,…“ a pořád mě pronásleduje
takové to „ještě jedno kilo a ještě chvilku než a ještě chviličku a pak se vyléčím“, a pořád tam mám takovej pocit že nejsem ještě
dostatečně hubená, že raději zemřu hubená, než abych byla tlustá. Zní to hrozně, ale je to tak.
To trauma začalo, když mi naši v dětství zamykali jídlo do trezoru. Nikdy jsem nemohla jíst nic sladkýho/slanýho = nezdravé
jídlo a nevím, vždycky jsem byla hubený/průměrný děcko, ale tahali mě od malička různě po doktorech na převážení, i když se mnou bylo
všechno v pořádku.
V čerstvých patnácti jsem šla na preven. kontrolu a vážila asi 60 kilo, s tím že výšku jsem měla 165 centaku. Doktorka mi
tam řekla, že jsem obézní, takže jsem se zhroutila. Tohle jsem vyblokovala z hlavy a pak jak se začaly blížit přijímačky na střední,
tak jsem přestala nevědomě jíst kvůli tomu stresu a najednou se mi v hlavě vrátilo, co mi řekla dříve ta doktorka a mně se z ničeho nic
líbil ten pocit prázdnoty v mým žalůdku. Navíc jsem si byla najednou hrozně nejistá ve svém vlastním těle a nemohla jsem si v létě dát
ani tílko, takže jsem se začala schovávat, abych nemusela ukazovat žádnou kůži. A hlavní bylo, aby si nikdo nevšímal změn v mém jídelníčku.
Líp na tom nejsem. Tahá se to se mnou už tři roky a mám pocit, že mě nikdy neopustí ten strach přibrat vlastně něco zpátky.
Každopádně moji kámoši měli vždycky k tomu moc hezkej přístup a všimli si toho prakticky hned. Nechovali se ke mně jinak, ale spíš mi
pomáhali alespoň něco sníst za ten den a snažili se pro mě vytvořit komfortní prostředí. Moje okolí už ale ne. Slýchala jsem jen jak
hezká jsem a jak moc jsem zhubla. Jak mi to sluší, ale měla jsem vypouklý oči, zničený vlasy a mrtvý vnitřek těla. Lidi si mě začali
všímat víc, když přislo na vztahy, že jsem se jim líbila vic a třeba lidi, kteří by se mnou nikdy nemluvili, tak když jsem byla no...
průměrná, tak mě najednou začali mit rádi. Takze ta pretty privilege byla a doteď je reálná. Lidi se ke mně začali chovat mnohem líp,
protože jsem byla hubená. Hrozně mě bolelo a triggrovalo, když to obdivovali a byla to první věc, co na mně komentovali, protože vždycky
mi okolí(ať už rodina, nebo jen nějací známí, řekli jak moc jsem zhubla a jak mi to sluší a byla to prostě první věc co jsem slyšela po
dlouhý době nekontaktu, takže definitivně doporučuju nekomentovat ten vizuál jako první věc. Spíš se zeptat, „tyjo jak se máš, jak se ti
daří, nechci být hrubá/vlezlá, ale všimla jsem si, že vypadáš trošku jinak, jsi v pořádku?“ sice bych neřekla, že nejsem v pořádku, ale
mohla bych být touto dobou už třeba na cestě za lepšími dny. Taky mi hodně sahali na ty kosti, anebo mluvili špatně o lidech, kteří byli
větší. Já mám doteď ztryzněnou perspektivu, takže jsem si to všechmo vzala na sebe. Tudíž rozhodně neříkat věci o něčím vzhledu bez vědomí
co se tomu člověku děje. To bylo to nejhorší no. Taky jakékoliv zmínky o vysoce kalorických jídlech, mluvení o tom, jak je tohle jídlo
špatný a tohle zas ne, to určite situaci nepomohlo. Hrozný bylo slyšet od rodičů, že jsem nějaká hubená a škaredá a jestli se snažím
skončit jako anorekticka. To bolelo, protože jsem nechtěla, ale zároveň jsem tomu nemohla pomoct.
Navštěvovala jsem psycholožku a psychiatra, jenže jsem nebyla nikdy podvyživená, takže můj psychiatr řekl, že dokud nemám
při své výšce 40 kilo, tak je to ješte dobrý. No není.
Měla jsem 50 a to bylo nejníž, kam jsem se dostala. Ale anorexie nikdy není o fyzickým vzhledu. Jsou to jen důsledky,
nicméně valná většina anorektiček zemře při normalní váze a ne nutně jen při naprostém extrému podváhy, tím že je to mentální nemoc,
tak i když jsem hubená, tak se tak nikdy nebudu schopná tak vidět, protože můj mozek mi to nedovolí. Tudíž doktoři nepomohli.
Možná jsem jen neměla štěstí. Možná jsem nebyla jen mrtvá, aby se lidi konečně mohli zajímat tak jak měli. Lidem co si
tím prochází bych řekla, že nikdo je z toho nedostane krom jich samotných. Člověk si muse musi sám chtit uzdravit a uvědomit si, že
je lepší sníst tisic sušenek, než se hroutit kvůli tomu, že si dá jednu. Taky že člověk je mnohem, mnohem víc, než jen své tělo a že
umírat pod mocí hladu je to nejbolestivější, co může být. V tomto případě taky, že ztratit všechny ty roky života za chvilkové momenty
euforie z toho, že je někdo “konečně hubený je hloupost, protože u anorexie neexistuje něco jako dostatečnost. Vždycky vlastně člověk
bude chtít víc a víc a jediný co lze považovat za perfektní hubenost je vlastně smrt, protože to nikdy nejde zastavit, když si někdo
nastaví nějaký cíl.