Dokud jsem “komfortní”, tak je to jako bych žádný autismus neměl. Možná se divně směju, či nevím, jak moc být šťastný
ohledně něčeho, když mi třeba kámoš řekne dobrou zprávu, tak nevím, jakou míru nadšení mám projevit, aby byla tak akorát.
Horší je, když se děje nějaká věc, která můj komfort naruší. Mezi to počítám i mluvení s cizími lidmi, či zařizování věcí.
Pokud musím udělat jednu, tak je to ještě zvládnutelné, ale jakmile se na to nabalí i něco dalšího, tak už začnu mít panický mód, a někdy
třeba ani nedokážu mluvit, a začnu jen brečet nebo chovat se agresivně (nikomu nechci ublížit, ale prostě dělám prudké pohyby, třískám
věcma, neuvědomuju si míru síly a rychlost tolik). Většinou ale jen chci ležet, když jsem přehlcen. Ideálně v blízkosti někoho, koho mám
rád. Nemusí se mnou mluvit, stačí mi jen být blízko. Ideálně dotek někdy taky je fajn, ale to už teda musí být zajeté vlastně dost v tom lepším stádiu.
Panikařím i venku. Tam však nemůžu začít třískat věcma, či si lehat na zem, takže to “zadržuju”, než přijdu domů. Jsou
ale věci co neovlivním, takže se začnu potit, začne mě vše svědit, a když s někým interaguju, tak nedokážu vůbec vnímat, takže můžu
působit nepříjemně, nebo divně.
Jinak samozřejmě i mimo breakdownů, tak moc neznám hranice, co se týče humoru a tak, ale většinou se stačí druhého zeptat,
co mu vadí, nebo si to zapamatovat, takže to není zas tak strašné.
V dětství vs Teď - takhle… V dětství to bylo horší kvůli tomu, že máma breakdowny nechápala, a nedokázala je uklidnit,
spíš je víc rozvířila, takže to je teď lepší, že když jsem přehlcen, můžu třeba beztrestně se jít provětrat ven. Na druhou stranu
mám teď víc breakdownů, protože musím zařizovat více věcí.
Každá situace je jiná, ale asi bych to shrnul tak, že když potřebuju, tak by bylo od ostatních ideální mi dopřát klid
nebo prostor se vyjádřit. Nemám rád, když mi někdo skáče do řeči a neustále mluví, a nebo přestane mluvit a odejde.
Odbornou pomoc už nenavštěvuju. Přínosné to trochu bylo, ale cítil jsem se trapně, když jsem se musel svěřovat cizímu člověku.
Vzkázal bych: Nejste v tom sami, zkuste ostatním své pocity vysvětlit, aby měli šanci je pochopit.
Pokud to nedokážou, nebavte se s nima víc, než je potřeba.