V 15 letech se u mě poprvé projevily příznaky endogenní deprese. Stalo se to krátce po tom, co jsem měla nějakou chřipku a opravdu vysoké horečky. Samozřejmě, v tu dobu jsem netušila, že to, co se u mě zpustilo, byla právě deprese. Začalo to vcelku nevinně.
První aktivní příznaky byly jen větší únava, podrážděnost, nechuť k jídlu, či neochota se socializovat. Nepřišlo mi to podezřelé a myslela jsem si, že jsem prostě jen unavená ze školy. Takhle jsem fungovala další dva roky. Samozřejmě se vše pomalu, ale jistě jen a jen zhoršovalo. Nedokázala jsem pochopit, proč je pro mě tak těžké něco, co je pro ostatní lidi normální. Nepříklad vstát z postele, připravit si jídlo a asi nejtěžší věc byla bavit se s lidmi. Začala jsem chodit za školu. Nikde jsem se nepoflakovala, ale ve školní dny jsem prostě zůstala doma a spala jsem. Vše okolo mě neskutečně štvalo, nebo ze mě vysávalo energii. Taky jsem se neustále s lidmi hádala, nebo byla vůči někomu agresivní. Zkrátka to mohu popsat jako vztek, který jsem cítila zkrátka vůči celému světu. Nenáviděla jsem všechny a všechno...ale i sebe. Okolí si začalo všímat, že se mnou není něco v pořádku, ale považovali to jen za lenost. Hlavně tedy moje škola. Nikoho nenapadlo se mě zeptat, jestli je vše v pořádku. Raději poslali dopis mé mamce o tom, že můj přístup k učení je laxní a spím při hodinách, pokud se v té škole ukážu.
V tuto dobu mi taky začaly úzkosti. Naštěstí po jedné obrovské hádce s mamkou, se rozhodla mi najít psychologa. Bylo to na poslední chvíli a v tu dobu jsem byla rozhodnutá, že už na světě být nechci. V tu dobu mi bylo 17 let. Psycholožka mi ihned diagnostikovala endogenní deprese a doktorka mi předepsala antidepresiva. Vše se vyřešilo na poslední chvíli, jelikož už jsem na tom byla zle a na nějaký čas jsem musela i přetušit školu, protože jsem sama nevstala z postele. Vše se ale zachytilo v čas a postupem času se můj stav zlepšil. Už to nebylo jako dřív a nejspíš ani nikdy nebude, ale alespoň jsem byla ve stavu, kdy jsem mohla aspoň trochu fungovat.
Později mi byla diagnóza upravená psychiatrem na periodické deprese, které jsou často endogenního typu. K depresím se přidaly úzkosti, ataky a spousta dalších problémů s nimi spojená. I přes to, že medikaci beru pravidelně a na terapie docházím, bohužel nejsem ve stavu, kdy mohu fungovat jako normální lidé a pokud ano, tak nejdéle dva týdny. Prošla jsem si i hospitalizacema, které ale nikdy ničemu nepomohly. Po mnohých problémech s hledáním práce a neustálých neschopenkách jsem se ve 20 letech rozhodla zažádat o invalidní důchod a ještě ten samý rok mi ho dali.
Snažím se, abych mohla fugnovat alespoň z poloviny tak, jako ostatní, ale tohle je něco, co ani léky neovlivní. Antidepresiva a léky proti úzkostem jsou jen berličky. Díky nim tady stále jsem, ale nejsou všemocná. Když se mění roční období, počasí, když je léto a ve stínu 30 stupňů, když mám víc stresu, když se něco děje, když na mě někdo vyvine nátlak, když se citím v ohrožení, nebo když jsou špatné zprávy, můj stav se zhorší. Nemohu ani sledovat zprávy, protože jsou všechny tak šíleně negativní, že byh si tím jen škodila. Je mi jedno, pokud můj stav někdo nechápe, nebo ho shazuje. Vím sama jak na tom jsem a nemohu očekávat od druhých, že to budou chápat. Bohužel, není žádný okolní vliv, co by mi dokázalo stav naopak zlepšit, krom mě samotné. Vždy se z těch těžkých časů musím dostat sama a potřebuji hodně klidu a prostoru, abych to dokázala.