SAD neboli sociálně úzkostná porucha není zas tak lehká záležitost, jak se může na první pohled zdát.
Není to jen být “stydlivý”, jak si mnozí mohou myslet, ale je to porucha, která může mnoha lidem zkomplikovat život.
U mě se začala lehce projevovat už v mém dětství, kdy jsem měla jen “hloupý strach z vystupování” neboli tréma, ke
které to moje máma často přirovnávala. Jenže nedokázala si přiznat, že jsou to první náznaky mého SAD. Poté se to začalo časem
klidnit, jenže potom přišel zlomový bod jménem Covid19. Během něj se moje porucha rapidně zhoršila natolik, že po ukončení studia
jsem měla vyloženě úzkostné stavy jen, když jsem měla jet do města. Omezovalo mě to nejen v setkávání s mými přáteli, ale i v hledání
práce. Vyřizování úřadů byla moje noční můra a doteď stále lehce je. Mým ale největším problémem bylo město, ve kterém jsem žila a vyrůstala.
Jakmile jsem se přestěhovala, mnohem se mi vše zlepšilo.
Mezi moje osobní spouštěče patří, když mám víc než jednu stresovou situaci za jeden den jako je například návštěva doktora
nebo úředního místa. Poté jsou to až moc přelidněná místa, kde nemám svůj osobní prostor. Někdy ale ty stavy nemusí mít ani důvod nebo
určitou situaci. Je to upřímně hodně osobní záležitost a každý to může mít jinak.
Co mi dost pomáhá se z toho dostat nebo předejít nějakému záchvatu už jen to, že jsem s někým, kdo je mi hodně blízký a důvěřuji
mu. V ten moment totiž nikoho jiného nedokážu poslechnout natož vnímat. Pokud je to například v přeplněné místnosti nebo v nákupním centru,
pomůže mi dost vyjít třeba na pár minut ven mimo jakýkoli kontakt s lidmi nejlépe. Pokud tato možnost není možná, pomůže mi se k někomu
“schovat”. Takzvaně ho obejmout, schovat si hlavu a zacpat si i uši. Když stav není nějak daleko, rozptýlení jakýkoli způsobem je také
možnost, jak mi pomoci. Tohle vše ale dokáže nejvíce pomoci jen od mých nejbližších lidí a nejvíce od mého přítele. Jestliže je to hodně
zlé, je dobré zavolat někomu z mého bližšího kruhu lidí nebo přímo mému příteli. Už jen slyšet hlas toho člověka mě pomáhá se z těch stavů
probouzet a nevnímat je tolik silně. Pokud člověk nikdy neměl takovou zkušenost s mými stavy, pomůže to uklidnit i toho člověka jen tím,
že mu můžou moji nejbližší lidi poradit, co a jak. Rozhodně bych lidem, co prožívají stejné nebo podobné stavy poradil se v tom neutápět a
říct si o pomoc i dyž je to těžké a přijde to pro mnohé lidi jako slabost či otravování. Může se takhle předejít mnoha možných záchvatů a
sníží se tím rapidně i úzkost, jelikož budete mít někoho, kdo vás v tom všem nenechá a bude se vám snažit pomoci. Může pomoci, ale je na
každém, zda si nechá pomoci nebo se v tom bude jen utápět.
Rozhodně pokud má člověk už jen slabé podezření na sociálně úzkostnou poruchu, je dobré vyhledávat odbornou pomoc. Nic se tím
nezkazí. Naopak se to vše nepodcení a život bude hned o něco lehčí. Doporučuji využívat jak léčbu ve formě léků, tak zároveň
i psychologickou. Kombinace těchto dvou spojení je mnohem účinnější. Terapeut nebo psycholog může poradit, co zrovna tomu určitému člověku
může pomoci stavům předejít nebo je alespoň zmírnit. Pomůže také lidem se vyrovnat s touto poruchou a jak s ní lépe pracovat a zlepšovat.